Protože ji pracovní povinností váží v zahraničí, nemohla zatím Magdalena Kožená převzít diplom Kulturní osobnost roku. Na otázky Lidových novin odpověděla z New Yorku.

LN: Aniž byste o tom věděla, zařadily vás Lidové noviny do výběru nejzajímavějších osobností roku a čtenáři vám udělili nejvíc hlasů. Byl tento rok i z vašeho pohledu tak mimořádný, jako se jevil nám zvenčí? Letošní rok byl pro mne především ve znamení neobyčejných setkání. Jen málokdy se poštěstí strávit tříměsíční operní produkci v tak dokonalé harmonii, za vedení dvou geniálních umělců a zároveň vzácných lidských bytostí, jakými jsou dirigent Simon Rattle a režisér Peter Sellars. Po této inspirující zkušenosti hned následoval další nezapomenutelný zážitek, James Levine u klavíru. Příležitost zazpívat si Brahmsovy písně za doprovodu tohoto předního světového dirigenta si považuji za obrovskou čest. A potom nesmím samozřejmě vynechat můj debut v Metropolitní opeře.

LN: Byl to velký úspěch. Otevřel vám další “vrátka" k pozváním a úkolům?
Do Metropolitní opery musí člověk vstoupit branou otevřenou již zcela dokořán, zvláště, chce-li tam ztvárnit roli, kterou mají na repertoáru desítky špičkových zpěvaček. Důležité je při každém vystoupení dokázat, že vám tento post právem náleží.

LN: Ani jste prý na jevišti nezkoušela - vyšlo to proto, že jste byla tak skvěle připravená, nebo musí hrát roli i kus Štěstí?
Musím přiznat, že první vystoupení byl pro mne celkem velký stres. Zkoušela jsem pouze týden s asistentem režie, a to na zkušebním jevišti, které má samozřejmé zcela jiné proporce. Dirigenta, skutečnou scénu i orchestr jsem poprvé viděla až přímo při představení. V žádném případě bych podobné dobrodružství neriskovala s rolí, kterou jsem nikdy předtím nehrála. Tady vám štěstí rozhodně v ničem nepomůže. Kromě stoprocentní připravenosti v podobných chvílích potřebujete ze všeho nejvíc ocelové nervy.

LN: Prý budete “otevírat" nový recitálový sál v Carnegie Hall? Čím? A co to pro vás znamená?
Tuto recitálovou síň nebudu otvírat, nýbrž vystoupím v její první sezóně, což je samozřejmě velmi prestižní pozvání. Publikum písňových recitálů v New Yorku tvoří především znalci a milovníci komorní hudby, kteří jsou zhýčkaní nepřeberným množstvím kulturních událostí.

LN: Jsou ještě mety, k nimž míříte? Nebo už se vaše práce pohybuje na samém vrcholu a není co dobývat? Máte ještě konkurenci?
Člověk musí neustále “dobývat" především sám sebe. Zdokonalovat se, nechat se inspirovat, umět inspirovat druhé... Za novými životopisnými údaji se již honit nemusím, ale cesta po vrcholu je vždy klikatá, někdy může vést i z kopce a hlavně nevíte, co vás za dalším stromem čeká. Doufám však, že bude ještě dlouhá a plná krásných setkání a objevů. A konkurence? Umění není sport, nejde tu o žádnou zlatou medaili.

LN: Pozorujete nějak na svém hlase a projevu, jak dospíváte?
Hlas je hudební nástroj, který nejcitlivěji reaguje na jakoukoliv změnu ve vašem tele, životě a třeba i náladě, protože ho nosíte pořád s sebou, nedá se na chvíli zavřít do skříně. Má to jistě svá pro i proti. S věkem je bohatší, plnější, ale zase naopak může časem ztratit na pohyblivosti, mladistvé čistotě a přirozenosti zvuku. Ženský hlas je většinou na vrcholu kolem čtyřicítky. Na konec kariéry se vsak také těším. Budu zpívat čarodějnice a zlé i hodné babičky.

LN: Změnil se nějak váš život tím, že jste se provdala do Francie? Jak se tam cítíte?
Můj život se příliš nezměnil, neboť ho žiji stále stejně kočovně. Letos jsem například strávila podstatně více času v Anglii než ve Francii. Manžel je na tom podobně, takže se většinou scházíme v místech, kde má ten druhý zrovna práci. Jinak bydlíme v domě v okrajové části Paříže, ale kromě nejbližších sousedů tam vlastně nikoho neznám.

LN: Našla jste méně známé nebo zapomenuté operní skvosty a s jejich nahrávkou jste opět sklidila veliký úspěch. Hledáte dál nový materiál - jak a kdy? Pomáhá vám v tom někdo?
Objevovat a představovat publiku neznámé operní skvosty mě vždy lákalo a svým způsobem to považuji i za svoji povinnost. Jsem vděčná za každý zajímavý nápad či notový materiál. Konečný výběr však dělám zpravidla já, jen sám na sobě člověk může vyzkoušet, co mu sedí, a co ne.

LN: Měníte dramaturgii koncertů podle lokality, kde vystupujete? Některé koncertní sály či festivaly mají specifické požadavky, ale většinou nastuduji program, a s ním pak jedu na turné. Do písňových recitálů se vždy snažím zařadit něco z české hudby, dělá mi radost, že se ve světě těší tak velkému ohlasu.

LN: Můžete si ještě - s vědomím neustálé mezinárodní konfrontace - dovolit být Češkou, myslet v češtině, třeba si někdy i stýskat po vlasti?
Jsem Češka a Českou vždy zůstanu. Navíc se povětšinou setkávám s velmi kultivovanými lidmi, kteří příslušnost k malému národu rozhodně nepovažují za žádný handicap. I když je Smetanova Vltava otřepaný kousek, pokaždé, když ji ČSA pustí při příletu do Prahy z reproduktorů, mám slzy v očích.

LN: Zanedlouho, 10. ledna, máte koncert v pražském Rudolfinu s francouzským dirigentem Michelem Swierczewskim a Pražskou komorní filharmonií. Kdykoli zpíváte v Česku, je beznadějně vyprodáno. Je pro vás zajímavé vracet se?
Nejen zajímavé, ale cítím i určitou potřebu vracet se domů a zpívat pro lidi, ke kterým patřím. Navíc mě vždy spolupráce s vynikajícím dirigentem Michelem Swierczewským a Pražskou komorní filharmonií velmi těší a uspokojuje.

LN: Jaký repertoár jste si pro Prahu tentokrát připravila?
V první půlce zazní Mozartovy koncertantní árie a v druhé Melancholické písně Vítězslava Nováka.

LN: Vypadáte vždycky nádherně - máte “na to lidi"?
I estetická stránka přípravy na vystoupení je důležitá. V Čechách úzce spolupracuji s návrhářskou dvojicí e. Daniely, kadeřnicí Karin Ercolani a vizážistkou Renatou Zelinkovou. Říká se, že krása je také obrazem lidské duše. Na zkrášlování duše potřebuji kolem sebe “lidí" nejvíce.

Marta Švagrová, Lidové noviny