Krajně citové, mnohovrstevnaté skladby hýřící proměnlivými náladami a prostoupené komplikovaným viděním světa i prostotou zároveň. Středeční koncert mezzosopranistky Magdaleny Kožené s Českou filharmonií v pražském Rudolfinu nabídl francouzský a německý repertoár z konce 19. století. Ale jako by se jeho prostřednictvím chtěli interpreti podívat na fin de siècle z poněkud světlejší stránky, tedy ne jako na dobu dekadence, narůstajícího pesimismu a pocitu zmaru.
Ve francouzské části koncertu se navíc odrazily tragické události minulého pátku v Paříži − Rudolfinum je uctilo minutou ticha za oběti teroristických útoků, vynecháním potlesku po úvodní skladbě.
Tichá vzpomínka následovala po suitě Pelleas a Melisanda Gabriela Faurého. Čtyři nedlouhé věty líčí čtyři rozdílné nálady způsobem vzbuzujícím dojem písní beze slov. Průběžným spodním podtónem je elegantní melancholie přerušená krátkou chvílí štěstí vykreslenou v Siciliáně. Melancholie se v plné síle vrací v poslední větě Smrt Melisandy − závěrečné ticho nepřerušované potleskem by jí slušelo i z méně tragických pohnutek.
Česká filharmonie zněla kompaktně, sytě, ale také poněkud monotónně. Dirigent Robin Ticciati na provedení spíš dohlížel, než aby ho měl skutečně v rukou a charakteristicky jej vedl. Ticciati byl poutavý spíš na pohled než na poslech. Vlastně se tak ukázala vzrůstající kvalita České filharmonie, která dobře zní sama o sobě a potřebuje především osobité a detailní vedení v klíčových místech.
Ještě víc než u Faurého se to projevilo v Symfonii č. 4 Gustava Mahlera. Je ze všech skladatelových symfonií snad nejveselejší, písničkově chytlavá témata vyústí do zhudebnění lidové básně popisující prostinkou vizi bezstarostného života v nebi. Nechybí jí ale ani vnitřní nervozita, prudké střídání emocí a ironie. Ty se pod Ticciatiho vedením ztratily a zůstala především písňová zpěvnost, což je dost výrazné zploštění toho, co Mahler napsal.
Cyklus Zapomenuté popěvky Clauda Debussyho, který zpívala Magdalena Kožená, detailně pracuje s verši Paula Verlaina. Právě zhudebněnou poezii a silná textová sdělení ve spojení s hudbou umí pěvkyně interpretovat svým způsobem dokonale. Navíc Debussyho křehký a mírně neurčitý svět jako by pro ni byl stvořený. Kožená v něm zanechala jemný otisk krásné dikce a kouzlení s barvou hlasu a dynamikou.
Stejně pestře a charakteristicky interpretovala i vokální part čtvrté věty Mahlerovy symfonie. Zpívat oslavu nebeských radostí z varhanní empory nad orchestrem byl skutečně nápad shůry. Efekt, který nekřičel, ale jakoby mimochodem podtrhl jak obsah poslední věty symfonie, tak svrchovanost interpretky.
